František Josef I.

Je 21. listopadu 1916 a v Schönbrunnském paláci ve Vídni odtikávají poslední hodiny života císaře Františka Josefa I. Stařičký mocnář se nedávno nachladil a propukl u něj zápal plic. On se přesto – stejně jako kterýkoliv jiný den – nechal vzbudit v půl čtvrté ráno, aby už o hodinu později mohl úřadovat u svého pracovního stolu. Pracovní morálka přeci musí být. Horečka s ním však lomcuje natolik, že když se nad stolem začne kymácet a chvílemi dokonce ztrácet vědomí, nechá se komorníkem přece jen přesvědčit, aby se přesunul na lenošku a nakonec do postele. Pak hlesne: „Nejsem se svou prací hotov, zítra mne vzbuďte o půl čtvrté, jako obvykle.“ To už se ale nestane. Krátce po deváté večerní totiž František Josef I. vydechne naposledy.Tak odešel jeden z nejdéle vládnoucích panovníků historie – vždyť bez 10 dní vládl celých 68 let. Spolu s ním ale symbolicky skončila i celá historická epocha. Vždyť během jeho vlády se úplně změnil svět: politické i společenské uspořádání, které se v Evropě považovalo po celá staletí za dané, zmizelo stejně rychle jako jarní jinovatka … a s ním mimo jiné i teze, že řadě národů střední Evropy se bude nejlépe žít ve společné, nadnárodní monarchii. Hosted on Acast. See acast.com/privacy for more information.

Když v 5. století před Kristem Řecko vytvářelo demokracii, tedy princip ochrany základních práv a rovnosti občanů, zřejmě by nikoho nenapadlo, jak dlouhá bude cesta k demokracii, ve které žijeme. Její prvky byly zaváděny postupně, a to i v monarchiích, jako bylo habsburské Rakousko. Tedy stát, jehož součástí byly české země po čtyři staletí. Přesto v něm až do jeho konce v roce 1918 hlavní úlohu sehrával císař.