Jan Lucemburský

Středověk byl dobou, v níž se zrodily příběhy plné odvahy, víry a neústupné vůle, které dodnes utvářejí obraz rytířské cti a hrdinství. Osudy postav jako byl Jan Lucemburský, Černý princ Eduard nebo William Wallace ukazují, jak různorodé mohly být cesty k nesmrtelné slávě. V jejich životech se prolínají velkolepé bitvy, osobní tragédie i neochvějná oddanost ideálům, které často stály výše než vlastní přežití. Právě tyto příběhy, sahající od evropských bojišť po legendami opředené činy, vytvářejí obraz doby, v níž se z lidí stávaly symboly a z činů dějiny.

Na Pražském hradě je 7. února 1311 korunován českým králem Jan, který je v Německu nazýván Jan Český, jinde na Západě Jan Slepý (Lucemburkové měli v genech krátkozrakost, ale Janovi se k ní přidala i další oční choroba – zřejmě zelený zákal) a u nás Jan Lucemburský – podle rodu z nevelkého hrabství na pomezí Německa a Francie, odkud pocházel. Začíná epocha Lucemburků na českém trůně a Janova 35letá vláda. Během ní získá nejprve pověst „krále Cizáka“, který z českých zemí především tahal peníze, ale později se budou historikové klonit k mnohem příznivějšímu hodnocení: právě během jeho vlády se české země rozrostly do soustátí Země Koruny české, v jehož podobě vydrží mnoho staletí. Bez jeho neuvěřitelného diplomatického talentu by sotva dosáhl takové moci a slávy jeho nástupce – syn Karel IV.