Vůně

Vydat se na cestu územím bývalé Jugoslávie znamená setkat se na něm s řadou odlišných civilizačních okruhů, společenských norem i náboženských tradic. Je skoro s podivem, jak dlouho dokázal během poválečné historie kočírovat toto nesourodé spřežení prezident Josip Broz-Tito. Vždyť ranní procházka Sarajevem se neobejde bez lkavých, naříkavých hlasů muezzina ze zdejší mešity. Vyjít si večer na procházku po hradbách či pěší zónou Dubrovníku připomíná náladu italského jihu. A zato v Záhřebu či v Lublani se Středoevropan cítí – nikoli náhodou – jako doma. Obě města mají pro nás důvěrně známou vůni, která nedýchá jen z kaváren, ale i z průčelí barokních či secesních domů.

Nejen o lásce k automobilovému sportu mluvil Leo Vrzal, který v minulosti závodil a později se stal majitelem několika desítek speciálů. K mikrofonu ho pozval redaktor Pavel Petr.

„Hudba je těžko popsatelná slovy,“ přiznává dirigent v novoročním rozhovoru s Terezou Kostkovou. „Italský skladatel a teoretik hudby Ferruccio Busoni kdysi řekl, že hudba je třepoucí se vzduch. Fyzikální vysvětlení říká, že frekvence se odrážejí v našich uších a my to vnímáme jako hudbu. Jenže tyhle frekvence pronikají také přímo do naší duše. A tam už to začíná být nevysvětlitelné. Tam se ztrácí slova a hudba se stává něčím transcendentálním a nepostradatelným pro život.“