Ludvík XV.

V roce 1682 Ludvík XIV. přesunul královský dvůr do Versailles a z původního loveckého zámečku učinil přepychové sídlo s pečlivě udržovanými zahradami. O nádheře paláce se vyprávělo po celé Evropě. Zahraniční hosté se však zároveň zmiňovali o nesnesitelném zápachu, před kterým nebylo ve Versailles úniku. Nepomohly ani luxusní parfémy.

Když zde, hned na úvod připomenu jméno doktor Štrosmajer, snad každému okamžitě naskočí Miloš Kopecký. Stejně tak další seriálový hrdina F. L. Věk. Rázem máme před očima Radka Brzobohatého.  Vojta Kotek se díky postavě Františka Štěpána Lotrinského v seriálu Marie Terezie a jeho hereckému výkonu, dokáže k oběma výše jmenovaným koleům zařadit na roveň.  Má, kromě svého vynikající herectví, tu „kliku“, že byl v seriálu obsazen (na rozdíl hned od tří hereček ztvárňující Marii Terezii) ve všech pěti dílech, kde díky maskérům zestárl o třicet let.

Isabella Parmská, manželka budoucího císaře Josefa II., byla krásná, chytrá a její choť na ní mohl oči nechat. Jenže ona se bláznivě zamilovala do jeho sestry Marie Kristýny. A podle historiků nebyl jejich vztah pouze platonický. To také dokazují dopisy mezi ženami, které se dochovaly.

Umíš-li chodit, umíš i tančit, říká citát neznámého autora. A lidé skutečně tančí od nepaměti. V 15. století se pak do popředí dostaly plesy, jež dodnes představují nejen vítané zpestření zimy, ale i prestižní společenskou událost.

V osmnáctém století lidi trápily a zabíjely nemoci, kterých už se naštěstí v současnosti lidstvo díky pokroku v medicíně bát nemusí. Jedním z takových postrachů byly pravé neštovice. V rodině Marie Terezie tato nemoc řádila opravdu vydatně. Její obětí se stala i dcera panovnice, Marie Alžběta. Z údajně nejkrásnější dívky na dvoře se stala znetvořená zatrpklá žena.

Od nepaměti lidé vše, co neznali, co si nedokázali vysvětlit, přičítali něčemu nadpřirozenému. Věřili na bludičky, bílé paní, bezhlavé rytíře a jiné bytosti.

Josef II. se díky četným reformám zapsal do české historie jako jeden z nejpopulárnějších panovníků. O to více nás zarmoutí příběh o jeho nešťastném soukromém životě. Manželka Isabela Parmská, kterou oddaně miloval, zemřela příliš mladá. A navíc jeho city nikdy neopětovala.

Žádný panovník nemá rád, když se za jeho vlády zem zmítá v nepokojích a panice. A to se bohužel stalo Ludvíkovi XV. Objevila se Gévaudanská bestie – záhadný zabiják lidí, který v „jeho“ Francii rozsápal dvě stovky lidí. Co to bylo za tvora?

Marnivost královny Marie Antoinetty hýbala žlučí francouzského lidu. Vyčítali jí každé nové šaty i každý nový šperk, třebaže ho dostala darem. Pomluvy spolu s nenávistí narostly do obřích rozměrů a přivedly královnu až pod gilotinu. V té největší aféře přitom byla Marie Antoinetta zcela nevinně.

Petr Veliký poutal pozornost už svým zjevem. Měřil něco přes dva metry, navzdory ruské tradici si holil vousy a nosil ležérní krátké kabátce západního stylu. Stejně svérázné bylo i jeho vystupování. Když roku 1717 zavítal do Francie a vyzdvihl Ludvíka XV. do náruče, aby ho zulíbal, králův regent Filip II. Orleánský jen tiše hvízdl. To nám sem zase přijela návštěva…

Král Slunce Ludvík XIV. proslul okázalými slavnostmi, při kterých se jedlo, pilo a tančilo klidně několik dní v kuse. Na večírky si potrpěl i jeho nástupce Ludvík XV., jenž nevynechal příležitost, aby zabavil své půvabné metresy. Když ale na trůn nastoupil jeho vnuk Ludvík XVI., zdálo se, že se Versailles ponoří do ticha a nudy. To by se ale nesměl oženit s Marií Antoinettou.

V červnu roku 1786 Pařížané soucitně přihlíželi veřejnému výkonu trestu na mladé, sotva třicetileté ženě. Kat ji nejprve zbičoval a poté se jí pokusil vypálit na obě ramena znamení hanby. Ubohá žena sebou zmítala tak divoce, že se nestrefil a horké železo se dotklo její hrudi. Lidé odmítli uvěřit, že skutečně spáchala zločin, ze kterého ji královna obvinila.

Praktičtí, vzdělaní, mocichtiví. Jezuité utvářeli dějiny a mýty o nich přežívají dodnes.

Když se Marie Antoinetta poprvé setkala s dědicem francouzského trůnu Ludvíkem, byla za něho už rok formálně provdaná. Dva mocné evropské rody chtěly mít jistotu, že je ruka v rukávě, a uspořádaly obřad v zastoupení, když byli snoubenci ještě dětmi. S osobním setkáním a svatební nocí se čekalo v podstatě jen na moment, kdy novomanželka dostane první menstruaci.

Letní slavnosti staré hudby na závěr pozvou na královské radovánky do Versailles.

Letošní dvaadvacáté Letní slavnosti staré hudby proběhnou na několika místech v Praze od 20. července do 5. srpna. Během sedmi večerů se zaměří především na hudbu šlechtických dvorů od středověku přes renesanci a baroko až po období rokoka. Dramaturgyní festivalu je flétnistka a umělecká vedoucí souboru Collegium Marianum Jana Semerádová.

Festival Letní slavnosti staré hudby poprvé pozve diváky do zrekonstruované Šlechtovky v pražské Stromovce. Zazní díla zkomponovaná pro španělské krále nebo britskou princeznu Annu Hannoverskou.

Festival Letní slavnosti staré hudby pozve v Praze během sedmi večerů především na hudbu šlechtických dvorů. Od 20. července do 5. srpna nabídne hudební tvorbu od středověku přes renesanci a baroko až po období rokoka.

Podtitulem 22. ročníku festivalu je „NOBILITAS“

Versailles bylo za vlády Ludvíka XIV. skutečně honosné sídlo, které mu záviděl nejeden evropský panovník.

I když byla Marie Alžběta Habsbursko-Lotrinská v mládí považována za nejkrásnější ze všech deseti dcer Marie Terezie, zůstala po celý svůj život neprovdaná a stala se abatyší Ústavu šlechtičen v Innsbrucku. Co se stalo, že o ni nápadníci přestali bojovat?

Pierre Jaquet-Droz nedal jen název značce luxusních švýcarských hodinek, jeho dílo bylo dalekosáhlejší. Ve své době proslul především jako tvůrce automatů, jejichž naprogramování jim umožňuje provádět různé úkony. Ty nejslavnější umějí psát, kreslit nebo hrát na varhany.

„Zavři oči a mysli na Anglii,“ doporučovaly v případě nechuti (i chuti) k sexu viktoriánské matky a babičky. Doba se změnila, dnes si můžeme užívat bez zábran a s očima dokořán. Co ale zůstalo stejné, je chuť na sex. Když se nám chce, je to v pořádku. Ale co když se nám zrovna nechce a bývá to na partnerovy poměry až příliš často?

„Zavři oči a mysli na Anglii,“ doporučovaly v případě nechuti (i chuti) k sexu viktoriánské matky a babičky. Doba se změnila, dnes si můžeme užívat bez zábran a s očima dokořán. Co ale zůstalo stejné, je chuť na sex. Když se nám chce, je to v pořádku. Ale co když se nám zrovna nechce a bývá to na partnerovy poměry až příliš často?

Před 256 lety se narodil významný vynálezce a průkopník v oboru fotografie Nicéphore Niépce. Je dokonce považován za vynálezce fotografie, jelikož se mu ve 20. letech 19. století jako prvnímu podařilo pořídit stálou fotografii. K současnosti, kdy stačí dvakrát kliknout na smartphonu a perfektní fotografie je hotová, však vedla dlouhá cesta. Historicky první fotografie tvořil Niépce složitým procesem, při kterém používal mimo jiné také asfalt a levandulový olej.

Na podzim 1916 se německé síly na Východní frontě probojovaly až do oblasti dnešního Běloruska a Litvy. Když přišla zima, došlo k velice nečekanému zvratu. V okolí litevského Kaunasu totiž docházelo k masovým útokům na vojáky hladovými vlky. Vlci prakticky znemožnili činnost předsunutých hlídek obou bojujících stran. Němci i Rusové tedy byli nuceni uzavřít lokální příměří a situace se uklidnila až po postřílení několika stovek vlků.

Najdete ji na menu těch nejlepších restaurací, přitom je na rozdíl od mnoha francouzských jídel velmi snadná na přípravu. Navíc, dá-li se to tak říci, vzešla z chudých poměrů. Francouzská cibulová polévka neboli cibulačka je dokonalým příkladem toho, jak jídlo spojuje lidi z různých sociálních vrstev.

„Zavři oči a mysli na Anglii,“ doporučovaly v případě nechuti (i chuti) k sexu viktoriánské matky a babičky. Dnes si můžeme užívat bez zábran a s očima dokořán, ale co když se nám zrovna teď zkrátka nechce. Nemůže naše časté odmítnutí zničit vztah?

Do rozmachu osvícenství bylo lidské myšlení většinově v zajetí víry v neracionální počínání. Jednou z dobových léčebných praktik byl královský dotyk, jemuž se připisovaly zázračné účinky.

Jeanne-Antoinette Poisson, markýza de Pompadour, tak znělo celé jméno legendární milenky francouzského krále Ludvíka XV. Historické prameny uvádí, že se 8. prosince 1744 onou milenkou stala. Sice nevíme, do jaké míry se tomuto přesnému datování dá věřit, protože jako zásadní se pak uvádí až jeden konkrétní ples o pár měsíců později, ale nic to nemění na tom, že si tato dáma zaslouží naší pozornost. Třeba už jen proto, že dala světu jednu z nejoblíbenějších kabelek, které se říká, jak jinak, než pompadourka.

Listovní tajemství? Když jsou ve hře zájmy vlasti nebo mocnářova žárlivost, jde vaše soukromí stranou. Čtení cizí pošty se nezříkala žádná země světa, ale teprve Francouzi dali této praktice systém. A Rakušané jej dotáhli k dokonalosti.

„Touto branou obloukem vylétl císař Josef II.,“ stojí dodnes v jednom z domů ve vídeňské čtvrti Spittelberg. Habsburský monarcha je tady od poloviny 60. let 18. století pravidelným hostem. Nechodí sem ovšem na společenskou návštěvu, ale za ženami, provozujícími nejstarší řemeslo. Podle tradované pověsti ale jedné noci roku 1778 není císař Josef II. (1741–1790) s jejich službami příliš spokojen.

Díky nejrůznějším historickým zvratům a mísení kultur se americké New Orleans stalo místem s neopakovatelným geniem loci. Dalo přitom vzniknout nejen jazzu, ale také prvnímu koktejlu.

Vytváření různých voskových plastik má dlouho tradici. Snadno tvárný materiál je schopen precizně a dokonale znázornit prakticky cokoliv. Je z něj třeba vyrobena hlavička Pražského jezulátka, ale používal se v minulosti i k výrobě přesných anatomických modelů. Odtud byl pak k voskovým figurám už jen krůček.

Alžběta Tereza Lotrinská se narodila 15. října 1711 a zemřela 3. července 1741. Bylo jí pouhých 29 let, když zemřela jen pár dní po porodu svého třetího potomka. Za svůj krátký život toho ale stihla dost, dokonce se z princezny stala i královnou. Jaký byl její příběh?

Mezi námi jsou od nepaměti a každodenní život bez nich si většinou neumíme představit. Ano, jedná se o parfémy.

Anglický admirál John Benbow (10. 3. 1653 – 4. 11. 1702) byl prostě mužem na svém místě. Do královského válečného námořnictva vstoupil ve věku 25 let, když se stal svědkem bitvy s alžírskými piráty. A to jako by předznamenalo i jeho další osudy.

V elegantním eklektickém stylu zařídil rodině s dětmi velký, 35 let starý byt v brazilském São Paulu architekt a interiérový designér Diego Revollo. V nově upraveném interiéru se propojují kusy nábytku a další prvky z rozličných stylů a vytvářejí tak jedinečnou atmosféru moderního, a přitom klasického domova.